Vojenská technika za první světové války (část 2 z 5)
Palné zbraně
Francouzké
Puška Lebel (Lebel Model 1886 rifle)
Pušky Lebel tvořily pěchotní výzbroj francouzské armády od konce 19. století až do okupace Francie v roce 1940. Při svém zavedení do výzbroje roku 1886 byla tato puška první vojenskou opakovačkou se zmenšenou ráží a s nábojem plněným bezdýmným prachem a plášťovou střelou (olověná střela s měděným pláštěm). Francouzská opakovací puška Lebel Mle 1886 M93 používala náboje ráže 8 mm plněné bezdýmným střelným prachem. Zbraň měla, jako jedna z posledních, trubicovitý zásobník pod hlavní o kapacitě osmi nábojů, který byl plněn po jednom náboji. Tato puška byla nejpočetnějším modelem ve výzbroji francouzské armády během první světové války. Tato puška byla ve francouzské armádě nejpoužívanějším typem pušky. Hmotnost zbraně je 4,18 kilogramů, přičemž délka dosahuje 1305 mm. Délka hlavně je 805 mm a maximální dostřel je kolem 2 kilometrů. Puška je v ráži 8 mm, typ náboje je 8 mm Lebel. Úsťová rychlost činí m/s. Používal se trubicový zásobník pod hlavní na 8 nábojů popřípadě u karabiny 3 náboje. Heldí je otevřené a stavitelné
Puška Berthier
Puška Berthier vyráběná v několika modifikacích tvořila součást výzbroje francouzské armády od počátku 20. století až do okupace Francie roku 1940. Od roku 1890 se objevují karabiny o stejné konstrukci závěru a některých součástek jako pušky Lebel. Používají nově středovou nábojovou schránku o kapacitě tří nábojů ráže 8 mm, spojených rámečkem typu Mannlicher. Tato karabina byla přijata do výzbroje jako Mle 1890, pozdější varianta Mle 1892.
Dále byly na základě tohoto systému zkonstruovány pušky Mle 1902 a Mle 1907, které byly vyrobeny pouze v menším počtu (kolem 5000 ks).
V průběhu první světové války byla provedena modifikace pušky Mle 1907 na typ Mle 1907/15. Později byly k puškám a karabinám Berthier zavedeny nábojové schránky plněné pomocí rámečku s pěti náboji. Odklopný kryt uzavíral dno nábojové schránky za pochodu a odklápěl se při střelbě. Tato varianta obdržela označení Mle 1907/15 M16 nebo zkráceně M 1916.
V roce 1927 byly karabiny vzorů 1890, 1892 a 1916 zmodernizovány (např. byl odstraněn vytěrák).
Roku 1934 byla sestrojena a v omezeném počtu vyrobena puška Berthier pro nový náboj ráže 7,5 mm s bezokrajovou nábojnií. Obdržela označení Mle 1907/15 M34 nebo krátce M 1934. Hmotnost se lišila (podle variant) - 3,06 kg (karabina M1892); 3,81 kg (puška M1907/15); 4,195 kg (puška M1916); 3,25 kg (karabina M1916); 3,7 kg (puška M34). Délka se také samozřejmě lišila - 943 mm (karabina M1892); 1306 mm (puška M1907/15); 1306 mm (puška M1916); 943 mm (karabina M1916); 1080 mm (puška M34). Když se lišila délka, tak logicky se musí lišit i délka hlavně - 450 mm (karabina M1892); 804 mm (puška M1907/15); 804 mm (puška M1916); 450 mm (karabina M1916); 580 mm (puška M34). Úsťová rychlost - 700 m/s (puška M1907/15); 720 m/s (puška M1916); 820 m/s (puška M34) a maximální dostřel - 1000 m (karabina M1892); 2400 m (puška M1916); 1000 m (karabina M1916); 900 m (puška M34).
Fusil-Mitrailleur Chauchat Mle 1915
Původ principu tothot kulometu je možno vysledovat u pistole maďarskéhokonstruktéra Frommera. Francouz Chauhat princip de facto okopíroval, adaptoval princip dlouhého zákluzu hlavně při odběru plynů z jejího ústí, púsobící na otočný závěr. Zbraň se zásobovala z polokruhového zásobníku nasazovaného zespudu. Francouzká amráda zavedla tento lehký kulomet do výzbroje roku 1915. 34 tisíc kusů také převzala americká armáda bojující ve Francii v letech 1917/1918. Kulomet vykazoval při boji mnoho neodstranitelných závad a proto byl brzy vyřazen, u U.S. Army hned po válce, ve Francii oficiálně v roce 1926. Kolomet je 1143 mm dlouhý, přčemž hlavěn byla 470 mm dlouhá, a 8620 gramů težký. Byl v ráži 8 mm, a byl zásobován polokruhovým zásobníkem o kapacitě 20 nábojů. Maximální dostřel činil 2000 metrů avšak učiný dostřel byl 200 metrů. Jaho kadence byla asi kolem 240 ran/min a úsťová rychlost byla 630 metrů za sekundu. Bylo vyrobeno asi 262 tisíc kusů.
Hotchkiss M1914 (težký kulomet)
V předvečer začátku 1. sv. války byl upraven/vyvinut, ze kulometu Htchkiss 1897, težký kulomet Hotchkiss 1914. Protit původnímu provedení byla zbraň působící na zálkadě talu plynů odebíraných z hlavně poněkud zjednodušena, součásti původně bronzové, byly nahrazeny ocelovými, ale jako celek zůstal kulomet stále težký a složitý. Měl masivní chladící plášt hlavně s žebry, zásobovací zařízení na nábojové rámečky a komplikovaný trojnohý podstavec. Težký kulomet vz. 1914 začala francouzká armáda používat ve vetší míře až v letech 1916-1917, kdy také přišel do výzbroje amerických expedičních jednotek. I za druhé světové války tvořil standartní francouzkou, polskou, belgickou výzbroj. Kulomet je 52 kilogramů težký (s trojnožkou, bez munice), zásobování municí tvořily 24 ranné nebo 250 ranné pásy. Kulomet je 1311 mm dlouhý a jeho hlavň byla dlouhá 775 mm. Kadence byla 500 ran/min a úsťová rychlost kolem 725 m/s. Bylo vyrobeno kolem 65 tisíc kusů.
Italské
Villar-Perosa M 1915
Villar-Perosa M 1915 byl historicky prvním samopalem zavedeným do armádní výzbroje v Itálii roku 1915. Vnějším vzhledem a konstrukčním řešením sice vypadal jako lehký kulomet, ale používal pistolový náboj ráže 9 mm, takže je řazen mezi samopaly. Dvojhlavňový samopal Villar-Perosa zkonstruoval Abiel Revelli původně jako velmi lehký kulomet pro potřeby letectva, ale také italská pěchota jej zavedla do své výzbroje jako vzor 1915. Byl používán hlavně v zákopových bojích první světové války a při boji v horách. Mohl být podepřený dvojnožkou, nebo nesený ve zvláštním postroji na prsou. Výroba probíhala u firem Villar-Perosa a Fiat. Rakousko-uherská armáda koncem války tuto zbraň zavedla v menším počtu do výzbroje jako Sturmpistole M 18. Tato slepá ulička vývoje samopalů se v praxi příliš neosvědčila. Zbraň měla značně vysokou rychlost střelby. Z toho plynula menší přesnost palby a neefektivně vysoká spotřeba nábojů. Rovněž hmotnost byla značně vysoká. Samopal si nezískal větší oblibu a jeho další používání bylo brzy zastaveno ve prospěch modernějších typů konstrukce. Zbraň tvoří dvojice samopalů, spojených k sobě. V zadní části se nachází dvojité držadlo, podobné jako u některých těžkých kulometů. Spoušťová ústrojí jsou oddělená, takže lze střílet z kterékoliv hlavně jednotlivě nebo současně z obou hlavní zároveň. Závěry jsou částečně uzamčené. Při výstřelu vzájemným působením výstupků závěrů a šikmých drážek v nepohyblivém pouzdře se závěry pootočí kolem své podélné osy o určitou část obrátky, a tím je zpomalen jejich odsun. Při nabíjení se závěry odsunou dozadu pomocí pák ve tvaru písmene S. Shora nasazované zakřivené zásobníky mají kapacitu 25 nábojů. Prázdné nábojnice jsou vyhazovány směrem dolů. Zbraň byla vybavena dvojnožkou a někdy i štítem. Samopal je 8,1 kg težký a 595 mm dlouhý. Zásob náboji probíha pomocí dvou zásobníků na 25 nábojů. Kadence je 2000 ran/min.
Mannlicher-Carcano
Zbraň využívající jako základ rakouský systém Mannlicher byla upravena italskými konstruktéry. Tato puška byla vyvinuta šefkonstruktérem Italské armádní zbrojovky v Turíně podplukovníkem Salvatorem M. Carcanem roku 1890 a plukovníkem Paravicinim. Její první výrobní verze byla nazvána jako Model 1891 (M 91). Představena byla roku 1891 a byla upravena pro použití nového typu bezokrajových nábojů 6,5 x 52 mm Mannlicher-Carcano. Nábojová schránka má kapacitu šest nábojů.
Pušky série Carcano byly produkovány mezi lety 1892-1945, přičemž nahradily dříve používané pušky Vetterli-Vitali ráže 10,35 x 47 mmR. Pušky a karabiny Carcano tvořily hlavní pěchotní výzbroj italské armády během první světové a druhé světové války.Zbraň vážila 3150 gramů a byla dlouhá 910 mm. Hlaveň ráže 6.5 mm byla dlouhá 440 mm. Maximální dostřel byl 1,5 kilometru.
Rakousko - Uherské
Puška Mannlicher
Opakovací pušky Mannlicher tvořily hlavní pěchotní výzbroj Rakousko-Uherské armády v době přelomu 19. a 20. století i v průběhu první světové války. Pušky Mannlicher M 1895 byly rovněž ve výzbroji samostatného Československa od rozpadu monarchie v roce 1918 až do jejich nahrazování československou puškou vz. 24. Pušky systému Mannlicher ve své době konkurovaly opakovačkám Mauser a vedle habsburské armády se rozšířily v Itálii, Nizozemí, Rumunsku i jiných zemí. Opakovací pušky Mannlicher s přímotažným závěrem se poprvé objevily v roce 1885. Puška Mannlicher M 1885 používající náboje s černým prachem ráže 11 mm měla středovou nábojovou schránku plněnou pěti náboji spojenými velkým rámečkem ve tvaru rovnoběžnostěnu. Nábojový rámeček se do nábojové schránky zasouval shora otvorem v pouzdře závěru a stejným otvorem byl po vystřílení nábojů vysunut pomocí páky, umístěné na pravé straně nábojové schránky. Tato puška se nedostala do armádní výzbroje. V roce 1886 byla konstrukce nábojové schránky změněna. Puška se nabíjela shora, ale nábojový rámeček po vystřílení všech nábojů vypadával dolů otvorem vytvořeným ve dně nábojové schránky. Takto upravená puška byla jako M 1886 zařazena do výzbroje. Puška Mannlicher M 1886/90 používala náboje ráže 8 mm plněné slabě dýmavým prachem a vznikla úpravou pušky M 1886 výměnou hlavně s hledím.
Puška Mannlicher M 1888 používala náboje plněné černým prachem ráže 8 mm. Její varianta - Mannlicher M 1888/90 pro 8 mm náboje plněné slabě dýmavým prachem se lišila pouze přidáním stupnice pro střelbu novými náboji na boční stěnu hledí.
Všechny tyto uvedené pušky měly stavitelné hledí a na horní objímce hlavně kuželku usnadňující sestavování pušek do kozelců v polních podmínkách. Tyto pušky byly ve výzbroji pouze krátkou dobu, protože se projevila jejich slabina - závěr uzamčený poze jedním ozubem trpěl brzkým opotřebením a byly brzy nahrazeny puškou Mannlicher M 1895.
M 1890 a M 1895V roce 1890 se objevila puška a karabina M 1890 a roku 1895 puška M 1895. Obě měly přímotažný závěr se zdokonaleným uzamykacím mechanizmem, tvořeným otočným závorníkem, vybaveným v přední části dvěma uzamykacími ozuby. Závěr této konstrukce byl kratší než starší typ a proto bylo možné nábojovou schránku přemístit o něco dozadu a spojit ji s lučíkem spouště. Pojistka ve tvaru jednoduché zasunovací závory při zajištění znehybnila všechny pohyblivé části závěru a to při nataženém i spuštěném úderníku. Puška M 1895 používala náboje ráže 8 mm plněné bezdýmným prachem a tvořila hlavní pěchotní výzbroj habsburské armády během první světové války.
Vedle pušky M 1895 existovala rovněž jezdecká karabina M 1895 a krátká puška M 1895 pro pěchotu nahrazované později jednotným vzorem s bočními poutky na řemen (jako u karabiny) i s dolními (jako u krátké pušky) a také se záchytem na upevnění bodáku. Puška byla dlouhá 1270 mm a její hlaveň byla dlouhá 765 mm. byla 3.65 kg težká. Maximální dostřel je kol 1950 metrů.
Mannlicher-Schönauer
V roce 1900 vzniklá konstrukce Ferdinanda Mannlichera s bonovým (revolverovým) zásobníkem, jehož autorem byl Otto Schönauer. Zásobník se plní shora nábojovým páskem s 5 náboji. Opakovačka byla v roce 1903 přijata so výzbroje Rakousko-Uherské armády.Puška byla 1230 mm dlouhá se 725 mm hlavní. Její hmnotnost je 3750 gramů.
Ruské
Mosin-Nagant
Mosin-Nagant je označení pro několik typů opakovacích pušek vyráběných na území Ruska a Sovětského svazu od roku 1890. Pušky a karabiny Mosin tvořily hlavní střeleckou výzbroj ruských a sovětských vojsk v průběhu první i druhé světové války. První část označení pochází ze jména Sergeje Mosina, který byl důstojníkem ruského dělostřelectva a pracoval jako zbrojní inženýr carského arsenalu v Tule. Kolem roku 1885 se zapojil do výzkumu, jehož cílem bylo vyvinout novou pušku pro carskou armádu. Ruské vojsko do té doby používalo jednoranové pušky Berdan 2, které byly zoufale zastaralé. První zkoušky této zbraně se uskutečnily v roce 1890. K Mosinově jednoranové pušce se potom připojila schránka na pět nábojů bratří Émila a Léona Nagantových. Vojenské jednotky dostaly tuto zbraň poprvé v roce 1891. Oficiální označení pro Mosin-Nagant znělo v té době Trechlinějnaja Vintovka Obrazca 1891 Goda - Tříčárková puška vzor 1891 (Tříčárková je označení pro ráži - jedna čárka je 0,1 palce, 3 čárky jsou 0,3 palce, tedy 7,62 mm). Jako první vyrobila 500 000 těchto zbraní francouzská zbrojovka Manufacture d Armes de Chatellerault. Ruské továrny nabraly dech až v roce 1893, kdy ve tříletém období vyrobily více než 1,4 milionu těchto pušek. Tyto pušky se osvědčily v první světové válce, kdy Rusko dodalo Srbsku 120 000 pušek vzoru 1891.
Od roku 1907 se začaly vyrábět karabiny s hlavní zkrácenou na 510 mm (karabina Mosin-Nagant vzor 1907). V roce 1910 proběhla první modernizace pušek a karabin Mosin-Nagant (puška vzor 1891/10 a karabina vzor 1910). Hlavní změnou bylo zavedení nového rámečku hledí pro střelbu náboji se zahrocenou špičkou střely, které měly poněkud odlišné balistické vlastnosti. Lišil se od staršího typu prohnutým tvarem.
Roku 1922 bylo rozhodnuto, že do výzbroje Rudé armády bude přijata pouze dragounská varianta pušky Mosin jako jednotná puška. V roce 1930 puška Mosin-Nagant vzor 1891 prošla omlazovací kůrou, ze které vzešly zbraně známé pod názvem vzor 1891/30 nebo vzor 1891/1930. Byla zjednodušena technologie výroby. Stupňovité rámečkové hledí s několika zářezy a se stupnicí v krocích bylo nahrazeno novějším sektorovým s metrickou stupnicí. Změněn byl tvar mušky, objevilo se chránítko mušky (napřed na tuleji bodáku, později na základně mušky). Dřívější uzavřené objímky pažby byly nahrazeny dělenými odpruženými. Původní hranaté pouzdro závěru změněno na okrouhlé, zádržka nábojů v zásobníku spojená s vyhazovačem byla nyní vyráběna ze dvou součástek.
Od roku 1931 byla zavedena odstřelovačská puška Mosin 1891/30 s optickým hledím, dolů ohnutou klikou závěru, menšími výrobními tolerancemi a kvalitnějším zpracováním vývrtu hlavně. Používal se zaměřovací dalekohled typu PE zvětšující 4x nebo typ PU zvětšující 3,5x. Výroba započala roku 1932,kdy bylo zhotoveno pouze 749 ks a postupně vzrůstala. Roku 1938 bylo například vyrobeno už 19.545 ks odstřelovačských pušek Mosin. Protože se odstřelovačská varianta samonabíjecí pušky SVT-40 příliš neosvědčila, odstřelovačská puška Mosin zůstala ve výzbroji po celou druhou světovou válku až do 60. let, kdy byla konečně nahrazena odstřelovačskou puškou SVD.
Ze staršího modelu vzor 1907 vznikla roku 1938 karabina Mosin-Nagant vzor 1938 určená pro jezdectvo, spojaře a specialisty. Od ní byla v roce 1944 odvozena karabina vzor 1944 (lišila se pouze sklopným bodákem podél hlavně). Karabina vzor 1944 měla tvořit standardní výzbroj pěchoty a spolu s jejím zavedením do používání byla ukončena výroba dřívější pušky M 1891/30.
Pušky s odsuvným válcovým závěrem byly během 2. světové války úspěšně nahrazeny samonabíjecími puškami Tokarev SVT-40 a Simonov SKS-45, které dále následoval legendární model AK-47. Přesto se puška Mosin-Nagant používala až do konce padesátých let a ještě dodnes se používá nejen při přehlídkách ale i u různých čestných jednotek a karabiny vzor 1938 a 1944 se ještě aktivně užívají v Číně a na Dálném východě.
V příštím díle se můžete tešit na leteckou techniku.
Připravil a napsal Filip Novák.