SAS
Special Air Service (SAS) jsou britské speciální jednotky.
Historie
SAS vznikla jako skupina dobrovolníků, vesměs bývalých příslušníků britských commandos, sestavenou poručíkem skotské gardy Davidem Stirlingem. Tato jednotka měla působit v Severní Africe, kde měla provádět výsadky za linií fronty a přepadat nacistická letiště. Název SAS vznikl poněkud kuriózním způsobem: britská tajná služba se snažila přesvědčit Němce, že se v Africe nachází velká výsadková jednotka, a proto byla Stirlingova skupina nazvána velkolepým "Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby" ('L' Detachment, SAS Brigade). Odtud se vžil název SAS. Po prvním neúspěchu změnila jednotka taktiku, začala používat místo vzdušných výsadků silně ozbrojené džípy, a stala se pravou pohromou pro německá a italská letiště (do ledna 1943 přesáhl počet zničených letadel 250, a to se zanedbatelnými ztrátami na straně SAS). V roce 1944 se jednotka SAS (pod kterou byly v průběhu války začleňovány další skupiny dobrovolníků) zúčastnila invaze do Francie, později se podílela na řadě dalších operací až do konce války. Během 2. světové války sloužilo v SAS postupně kolem 2500 mužů.
Navzdory všemu však SAS do jara 1945 splnila svou roli a válka v Evropě byla prakticky u konce. Do konce května 1945 byly již všechny jednotky SAS zpět v Británii. Brigáda SAS byla oficiálně rozpuštěna v říjnu 1945, ačkoliv v roce 1947 byl založen Pluk SAS územní armády. Ve skutečnosti se však pravidelná Zvláštní letecká služba (SAS) stala jednou z těch válečných jednotek, které již měly patřit historii.
Malajsie, 1950–60
Malajský „výjimečný stav“, který začal v červnu roku 1948 měl za následek založení jednotky, která by mohla konkurovat komunistickým teroristům na jejich vlastním území. Byl povolán „Mad Mike“ Calvert a dostal nelehký úkol sestavit jednotku pro boj v džungli. Tato jednotka byla známá jako Malajští skauti. Měla neomezené možnosti ve výběru vojáků ze všech armádních sborů na Dálném východě. Hledali jednotlivce se zkušenostmi boje v džungli, dokonce se podařilo naverbovat několik málo veteránů z již neexistující SAS. Po nespočtu úspěšných tažení Malajských skautů bylo pod vedením podplukovníka Sloana odděleno zrno od plev a začalo období nového výcviku a reorganizace. V roce 1952 bylo upuštěno od názvu Malajští skauti a jednotka byla přejmenována na 22. pluk SAS. Následujících osm let pluk zdokonaloval svoje válečné umění v džungli a co víc, začal používat taktiku „získávání srdcí a mozků“. Díky tomu se SAS stali odborníky na proti povstalecký boj.
Po Malajské válce 1950-1960, se příslušníci SAS přesunuli z vlhkých Malajských džunglí do hornaté oblasti severního Ománu, kde dosáhli skvělého vítězství. Další bohaté bojové zkušenosti získala SAS na Borneu 1963-1966, v Adenu 1964-1967, v Severnim Irsku, ve Válce o Falklandy a v neposlední řadě ve Válce v zálivu 1991.
Bravo two zero, 1991
Jedna z mnoha akcí pluku, které nebudou nikdy zapomenuty byly Silniční pozorovací hlídky. V perském zálivu v roce 1991 odpálil Irák 7 raket typu Scud na Izrael, vzhledem k malému počtu odpalovacích ramp země-vzduch 132 Raytheon MIM-104 „Patriot“, všechny rakety proletěly.
Dvě zasáhly Haifu, tři Tel Aviv a zbytek dopadl do neobydlené oblasti. Naštěstí měly rakety pouze explozivní hlavice. Izrael se obával že další mohou nést biologické, nebo chemické zbraně. Kdyby však Izrael zahájil útok na Irák, vedlo by to k rozpadnutí spojenců. Američané museli vynaložit maximální úsilí aby odradili Izraelce k útoku na Irák. Ale 19.ledna a 25.ledna Irák poslal na Izrael další rakety. Scudy odpalovali mobilní odpalovací rampy rozmístěné a zamaskované v poušti. Úkolem SAS bylo najít tyto mobilní nosiče a udat polohu pro letecký útok. Jedna s hlídek SAS, která dostala za úkol najít Scudy, byla hlídka s krycím jménem Bravo Two Zero (severní pozorovací hlídka). Velitel hlídky byl v té době seržant Andy McNab (napsal řadu knih, jeho nejznámější kniha je „Konečná stanice Bagdád“). Andyho hlídka byla vysazena vrtulníkem 300km od spřáteleného území v noci. Druhého dne se objevil Irácký konvoj a zastavil poblíž. Vojáci SAS byli prozrazeni mladým pastevcem koz, kterého mohli jednoduše zabít (velitel hlídky Andy McNab později prohlásil: „Jsme SAS, ne SS.“) Hlídka udělala jediné co mohla, začala utíkat směrem k syrským hranicím. Nejhorší byla zátěž kterou nesla (váha nákladu pro jednoho vojáka se pohybovala okolo sto kilogramů) a klimatické podmínky, kdy přes den bylo velké horko a na rozdíl od toho v noci umírali na omrzliny. Jeden z vojáku se oddělil od skupiny a zahynul vyčerpáním a podchlazením ve sněhové bouři. Další muži byli buď zajati, nebo zastřeleni. Až na vojáka Chrise Ryana, který unikl a šel do Sýrie. Za svojí cestu, která trvala 8 dní, ušel 300km pouští. Měl s sebou málo jídla a pití, to bylo spotřebováno již třetí den. Šestého dne dorazil k potoku a vydatně se z něj napil, netušil že potok byl znečištěn továrnou na zpracování uranu. To mu poškodilo játra a krevní tvorbu. Trvalo dva týdny než mohl zas pořádně chodit, a dalších šest týdnů, než se do jeho prstů na rukou a na nohou vrátil cit.
Podobných hlídek ve válce v Zálivu bylo ještě mnohem víc, jiné skončily lépe a některé smrtí celého teamu. Za dobu působení silničních a bojových hlídek SAS za nepřátelskými hranicemi bylo zničeno desítky raket díky jejich odvaze.
Osvobození rukojmích z Íránského velvyslanectví v Londýně - Operace Nimrod
30. dubna 1980 vniklo šest ozbrojených teroristů Demokratické revoluční fronty pro osvobození Arabistánu do budovy Íránského velvyslanectví v Londýně. Všichni pracovníci byli zajati jako rukojmí. O 6 dnů později vysvobodila SAS díky skvělé akci skoro všechny rukojmí. Odpoledne 5. května byli teroristé na pokraji svých sil. Jeden z rukojmích byl oddělen od ostatních a o několik minut později zazněli tři výstřely, po kterých následoval telefonní hovor, jenž oznamoval, že muž byl zastřelen. V tu chvíli se začali připravovat SAS na akci. Do této doby nemohli zasahovat, neboť toto přepadení náleželo policii. Bohužel museli čekat na potvrzení, jestli teroristé neblafovali. Vražda byla potvrzena kolem 19. hodiny, kdy byly slyšet další tři výstřely a ze dveří teroristé vyhodili mrtvé tělo. Když bylo tělo odnášeno, telefonoval metropolitní policejní komisař sir David McNee, že předává řízení SAS. Velící důstojník SAS, podplukovník Michael Rose převzal formálně kontrolu v 19.07. Formálně předala SAS odpovědnost za akci zpět do rukou policii v 19:53 hodin a ukončila tak svou práci za pouhých 46 minut. Výsledek akce je obdivuhodně skvělý, pouze dva mrtví rukojmí, dva zranění a jeden z SAS utrpěl popáleniny. Pět ze šesti teroristů bylo zabito.
SAS dnes
Díky rostoucímu riziku ze strany teroristických organizací se SAS velice úzce specializuje na boj proti terorismu. V současné době jsou vojáci SAS nasazováni na všechna horká místa v rámci operací Enduring Freedom v Afghánistánu a Iraqi Freedom v Iráku.
Arzenál
Jednotky SAS jsou nasazovány po celém světě, v každém podnebí a řeší široké spektrum vzniklých situací, není tedy divu, že jednotka disponuje širokým arzenálem zbraní. Nejpoužívanější zbraní se v současnosti stala 5,56 mm karabina C8 SFW (Special Forces Weapon), mírně prodloužená a modernizovaná modifikace americké M4, doplněná o RIS lišty, vhodné k rychlému nasazení taktických svítilen, kolimátorů, puškohledů, laserových zaměřovačů, přístrojů pro noční vidění a v neposlední řadě 40 mm granátometu Heckler & Koch HK AG-C. V seznamu zbraní najdeme dále zkrácenou verzi karabiny C8 CQB, samopaly H&K Mp5, lehké kulomety Minimi, odstřelovací pušky řady L96A1v rúzných rážích atd. V minulosti (do konce 90. let) používal regiment americké útočné pušky M16. Standardní pistolí SAS je švýcarská 9 mm Sig Sauer P226,která nahradila letité Browning High Power.
Kromě vlastních zbraní jednotka často používá i zbraně nepřátel, např. při tzv. false-flag operacích, ve kterých je nežádoucí prozrazení zapojení britské vlády. Vojáci se proto učí střílet doslova ze všech možných zbraní.
Systém výběru u SAS je považován za jeden z nejkomplexnějších. Je natolik vysoko hodnocen, že jej v podobné formě používá americká Delta. Dokonce někteří příslušníci SEALs nebyli schopni tímto výběrovým řízením projít! Už tato informace je známkou toho, že příslušníci SAS si svou přítomnost v těchto jednotkách musejí tvrdě vybojovat. Prosím, neberte zde toto jako hodnocení kvality jednotek samotných. Pouze uvádím, že výcvik SAS je podle dostupných pramenů zatím nejtvrdší.
Podmínkou přijetí k SAS je příslušnost k Britské armádě po dobu nejméně 2 let. Vaši přihlášku musíte mít podepsanou od svého velitele. Jak jistě chápete, velitel tuší, že mu odejde schopný člověk a tak sehnání podpisu je také velkou dřinou. Pak záleží na veliteli, jestli vám dá úlevy ve výcviku pro trénink nebo musíte trénovat až po splnění svých běžných povinností. Jednoho krásného dne dostanete pozvánku na výběrové řízení. Tím obecně pro vás krásné dny skončily.
Přijedete do Herefordu a tam vyfasujete vše potřebné. Veškerý výcvik a výběr je prováděn v běžném stejnokroji Britské armády v klasických vojenských botách. Jestli jste si někdy vyzkoušeli, jak se běhá po kopcích v kanadách a s 20 kilogramovým batohem, tak víte, že přežít tohle je opravdu fuška.
V první fázi jste zařazeni do skupiny a běháte společně. Nejprve bez batohu. Už na počátku začnou odpadávat první. Jedná se o ty, kteří si asi spletli SAS s nějakým luxusním klubem. Během první fáze pak začnete běhat s batohem. Jak již bylo uvedeno, běhá se v bojových botách a tak je jasné, že o puchýře a odřeniny není nouze. Váha batohu se postupně zvyšuje. Kdysi byly do batohu dávány cihly, které představovaly munici. Po té, co dva lidé při výběrovém řízení v zimě umrzli, nastala změna. Můžete si vzít co chcete, ale musí to splňovat určitý váhový limit. Pozor! Tento limit je na konci běhu. To co vypijete a sníte si musíte ještě na počátku připočítat. To znamená, že na počátku má batoh o nějaké to kilo navíc. Co se dělá s těmi co si to nevypočítají dobře? Na kontrole dostanou obarvený kámen, který je několikanásobně těžší než to, co si ušetřili. Pak také dostanou RTU – Return to unit – Návrat k původní jednotce. Během této fáze se máte možnost doučit něco o navigaci a orientaci. To je velice důležité pro následující fázi.
Předcházející fáze vás měla pouze připravit na výběr s velkým V. Tady budete muset běhat sami po kopcích po několik dní. Trasy jsou čím dál delší, obtížnější. Běhá se nejen ve dne, ale i v noci. Pokud naleznete cestu, tak na ni klidně zapomeňte. Běhá se zásadně mimo cesty. V okamžiku kdy ještě dostanete pušku bez řemenu, tak už je toho většinou dost. V této fázi to vzdá nejvíce lidí. Instruktoři se k vám chovají tak, že o vás nestojí a nebo trvají na drobnostech. Tento tlak neustálého vyčerpání, bolesti z nohou a ramen, nezájmu a nevyspání dá vzpomenout na to, že jste tady vlastně dobrovolně a můžete kdykoli odejít. Teď musíte bojovat sami proti sobě. Hodně lidí to vzdá. K lahůdkám této fáze je tzv. Fan Dance (tanec na Fanu), což je běh na nejvyšší kopec ve výcvikové oblasti ve Walesu.
Pokud uspějete v této fázi, tak zjistíte, že se něco změní. Už nejste jenom nějaký uchazeč. Pokud propadnete, tak to není ostuda. Všichni si vás u mateřské jednotky budou vážit. Jak pro to, že jste se o to pokusili, tak pro to, že jste to dokázali vzdát dříve, než byste si ublížili. Přesto to hodně dlouhou dobu mrzí.
Pojďme se podívat dále. Neznamená to, že když jste se dostali do třetí fáze, že jste za vodou. Pořád vás instruktoři sledují. Zde se jedná hlavně o týmovou spolupráci. Zde platí, že kdo se povyšuje bude, RTU! V této části se učí všichni zacházet se zbraní. Řeknete si, že je to hloupost, když jsou dva roky v armádě. Opak je pravdou. Je možné, že do užšího výběru se dostane někdo od ženistů nebo ze skladu. Ti nemají ty správné návyky. Také bojové jednotky mají své zlozvyky. Někdy to pro ostříleného válečníka může být větší problém, než pro skladníka. To je jedno z pravidel. Zkusit výběrové řízení muže každý bez rozdílu. Tedy jednoho – žádná žena. O důvodech proč se vedou v celém světě debaty, ale ne ve Spojeném království.
Čtvrtou částí je výcvik v džungli. U této části je důležité, abyste měli nějaké to kilo navíc. Zaručeně zhubnete. Měsíc v džungli má své. Učí vás spolupráci jak mezi sebou, tak s přírodou. Učíte se navigovat v pralese, kde to vždy vypadá všude stejně a nemáte záměrné body. Také se učí zteče malých skupin. Střílí se ostrými náboji. Realita je realita. Jednou týdně se dostává pošta a čerstvé jídlo. Jinak žijete z konzerv a toho co les dá. Opasek a mačeta se stanou téměř součástí vašeho těla. Příslušníci SAS mají opasek stále na sobě, v jedné ruce mačetu a ve druhé zbraň. Mačetu máte i tehdy, když jdete na záchod v táboře!
Po návratu z džungle se dostanete na výcvik v přežití. Nejdříve vás to všechno naučí a pak vás vyzkoušejí. Nějakou dobu běháte jen v základním bojovém oblečení. Skrýváte se a postupujete od jednoho kontrolního stanoviště k druhému. Snažíte se živit tím, co najdete nebo chytnete. Pak vás chytnou výsadkáři a dovedou vás do zajateckého tábora. Tam si vyzkoušíte rozdíl mezi hotelem a hotelovým personálem a vězením s jeho “laskavým” personálem.
Po ukončení kursu ještě jdete na základní výsadkářský kurs, pokud nejste od výsadkářů. Mimochodem, pokud jste viděli stránku o výběru výsadkářů, tak si myslíte, že je to pro výsadkáře brnkačka. Omyl! Mají to stejně obtížné jako ostatní.
Pokud jste prošli vším tímto, tak teď dostanete vysněný pískový baret s vyšitým znakem SAS.
Jenže je zde ještě háček. Dostat se k SAS je obtížné. Zůstat tam je ještě těžší. Jste přiděleni k některé skupině, ale ta vás musí ještě přijmout mezi sebe. Musíte mít ochotu učit se. Nejtěžším trestem je RTU. To může přijít kdykoli. Proto, si nemůže dovolit dělat ze sebe machra. To by se vám škaredě vymstilo.
Příprava na výběrové řízení do jednotek SAS
Ty z vás, kteří by si chtěli vyzkoušet výběrové řízení potěším tím, že naše krajina je velice podobná oblasti Walesu a tak například na Vysočině nebo na Pálavě můžete nechat svůj pot. Stačí si vzít kanady a batoh a můžete vyrazit.
Pokud chcete vědět, jak se uchazeči o přijetí připravují, tak vás zklamu. Neexistuje, žádný zaručeně úspěšný postup. Někteří si vezmou batoh a jdou běhat do kopců. Jiní se řídí příručkou Warning Order, kterou vydalo U.S. NAVY pro uchazeče BUDS/SEAL. Zde zo armáda dala jasně najevo. Speciální jednotky jsou něco extra. My tě tady nepotřebujeme. Ty se chceš dostat sem. Dělej co umíš.
Chci vás jen varovat, abyste nepřecenili své síly. Pokud budete cítit obtíže, tak se poraďte s doktorem. V tomto jste zodpovědní sami za sebe. Přiznat si, že toho máte dost, není zženštilé ale chlapské.
Doporučuji vám přečíst si knihu od Andy McNaba Okamžitá Akce. Stojí to zato. Pomůže vám pochopit některé souvislosti a drobnosti, které zde asi nikdy nenajdete. Nedejte se odradit tím Sadámem v modrém baretu s odznakem SAS. Je to pouze obal. Vnitřek má hodnotu tisíckrát vyšší.
Pokud narazíte na knihu Neviditelní Bojovníci od Martina C. Arostegui, tak si dejte pozor. Je tam krásně popsáno přijímací řízení k australské SAS. Nedejte se odradit mizerným překladem. Mimochodem být autorem, tak asi zažaluji nakladatelství za takový paskvil. Já třeba nikdy neviděl zbraň, kterou byli vyzbrojeni všichni vojáci SSSR – Kalašnikov AK-37(asi to měl být AK-47). Také vrtulník AC-130 (transportní útočný letoun AC-130 Hercules “SPECTRE”) neexistuje. Takových ptákovin je tam dost, ale na základní informace o výcviku to nemá vliv.